Svět digitálních technologií je fascinující. Dotykové obrazovky, barevné animace, nekonečný proud videí… A naše děti do něj vstupují stále dříve a častěji. Je to tak snadné! Stačí jim podat tablet, telefon, zapnout oblíbenou pohádku a máme chvíli klid. Ale je to opravdu to nejlepší pro jejich vývoj?
Když se mi narodila dcera, věděla jsem, že chci jít jinou cestou. Nechtěla jsem, aby vyrůstala s mobilem v ruce. Všude kolem sebe jsem viděla malé děti hypnotizované obrazovkami – v kočárku, v autě, dokonce i při jídle. Chápu, proč to rodiče dělají. Je to rychlé, pohodlné a funguje to. Ale cítila jsem, že to není správné.
Ze začátku jsem se svoji dceru snažila od obrazovek úplně izolovat. Přes den jsme si společně hrály, chodily ven, na výlety, tvořily jsme, malovaly si. Místo večerního sledování pohádek jsme si je raději četly, povídaly si anebo si vyprávěly různé příběhy. Jak ale začala být dcera starší, stejně jako každý rodič, i já jsem začala povolovat.
Nejsem dokonalá máma a ani nikoho nesoudím. I já jsem jenom člověk. Jsou chvíle, kdy potřebuji pracovat, vařit, uklízet, dělat běžné denní činnosti anebo si prostě na chvíli jen tak sednout a vydechnout si. A toto jsou právě ty okamžiky, kdy se i moje dcera dívá na televizi nebo jí půjčím tablet. Vždy jí ale určuji čas a kontroluji obsah, na co se dívá.
Dávám přednost pohádkám s příběhem a s hodnotami, které chci, aby vnímala. Nevyrůstá tak ve světě bez obrazovek a off-line, ale učím ji, že existuje i mnoho jiných způsobů, jak se zabavit a objevovat svět kolem nás. Tím dávám její svět do rovnováhy. A aby to objevování bylo pro moji dceru zajímavé, protože děti obecně milují dobrodružství a vše nové, objevil se neviditelný skřítek.
Abych dceři nahradila lákavý svět animovaných pohádek, začala jsem jí vytvářet vlastní kouzelný svět, který propojil dětskou fantazii s realitou. Hlavní postavou se stal neviditelný skřítek, který u nás doma provádí malé zázraky:
Schovává poklady – doma, na výletě i na zahradě, které musíme hledat výměnou za splnění různých úkolů.
Píše tajné vzkazy – ty společně luštíme a odpovídáme mu na ně.
Má své nálady – někdy je veselý, jindy smutný a díky tomu potřebuje naši pomoc formou her.
Vzdělává nás – učíme se s ním počítat, psát písmenka, o přírodě, o zvířátkách....
Podporuje naši kreativitu – tvoříme, malujeme, vyrábíme.
Je důvěrný kamarád – dcera se mu svěřuje se vším, co ji trápí, co prožila, jaká má přání a sny.
Dcera si ho zamilovala a stal se jejím kamarádem a průvodcem. Díky němu zůstává ve svém dětském světě fantazie, ale zároveň v tom reálném světě plném dobrodružství a zážitků. Naučila se, že zábava nemusí přicházet z obrazovky, ale může si ji vytvářet sama. Díky skřítkovi se svět nás obou změnil k lepšímu.
Cestou, kterou jsem se rozhodla se svojí dcerou jít, jsem si uvědomila něco zásadního: děti nepotřebují obrazovky, potřebují více skutečného světa. Potřebují dobrodružství, výzvy a prostor pro vlastní fantazii.
Na dceři je ta změna vidět. Vnímám, jak se jí rozvinula její kreativita, jak přemýšlí nad novými hrami, zábavnou a zcela nenásilnou formou zvládá plnit různé úkoly, vzdělává se a vytváří si svůj vlastní svět. Ale co je pro mne nejdůležitější – je šťastná a spokojená. A tím se mi potvrdilo, že dětství může být plné kouzel i bez technologií. Jen se tomu musíme chtít otevřít.
Nakonec jsem si uvědomila, že právě díky tomu, že jsem šla proti proudu, má moje dcera krásné a naplněné dětství. Neznamená to, že se nikdy nesetká s obrazovkami – ale už teď ví, že opravdová zábava není v nich, ale ve světě kolem nás.